VŠECHNO, CO JSTE KDY CHTĚLI VĚDĚT O ZKUŠENOSTECH S COVIDEM, ALE BÁLI JSTE SE ZEPTAT

Prolog

Mám dvě dávky očkování. Pfizer.

Booster pro mou věkovou skupinu ještě v době, kdy začíná tohle vyprávění, nebyl k dispozici.

Takže jsem udělala maximum, co jsem v danou chvíli mohla.

Za to očkování jsem nesmírně vděčná.

Bez něj by to následující čtení bylo zřejmě o dost větší masakr.

Den první

Návrat do ČR. Je listopad a venku sněží. Achjo. Pobolívá mě pravá tvář. V mém případě absolutní klasika při přejezdu z teplejší zóny do studené. Ledové! Preventivně se doma testuju. Negativní.

Den druhý

Rýma. Achjo. Venku je hnusně. Žádné drama se ale nekoná. Domácí test číslo dva. Preventivně. Negativní.

Den třetí

Tak jo. Rýma trvá dál a nějaký šestý smysl mi našeptává, že něco není úplně standardní. Nicméně pořád mám pocit, že se nic zásadního neděje. Fajn. Tak ještě jeden test preventivně. Pozitivní! A sakra. A ta nahnilá kytka ve váze vůbec nesmrdí.

Den čtvrtý

Další domácí test jasně pozitivní. Dobře, tady už asi není pochyb. Bolí mě v krku, mám rýmu, necítím nic. PCR na ofiko odběrovém místě mám za sebou, čekám jen na výsledek, který mi je předem jasný. Není mi zle, ale je mi divně. Lépe to popsat neumím.

Den pátý

Zatímco doma jsem už potřetí jasně pozitivní, výsledek oficiálního PCR testu nechápu. Negativní. Sakra jak je to možné? Nic necítím, chuť pryč, bolest v krku teda naštěstí taky, ale rýma zůstává. Radím se s lékařkou. Docházíme k závěru, že se znovu testovat nepůjdu. Nehodlám nikoho ohrožovat svým pochodováním venku. To zaprvé. A zadruhé, pokud bych se otestovala, s prodlevou 48 hodin, navíc během víkendu, do oficiální izolace na 14 dnů bych se dostala až ve chvíli, kdy bych v ní de facto už týden byla. S tím systém nepočítá. Podotýkám, že od prvního pozitivního testu už v izolaci stejně jsem. Dva lékaři mě upozorňují, že případů, jako jsem já, je čím dál víc. Prostě se to děje. Pracuju tedy na homeoffice a chovám se přesně tak, jak se chovat mám. Stát mi to říkat nemusí.

Den šestý

Absence čichu a chuti mě začíná mást. Sladké se projevuje jistou jemností, ze které soudím, že to, co jím, je asi sladké. Sůl cítím, ale jen, když je jí hodně. Méně výrazné potraviny jako sýry, chleba, máslo nebo paštiku rozliším tak leda podle struktury. Kečup a hořčice chutnají jako jemný ocet, mezi sebou je nerozpoznám. Prostě je to jedno, nebo druhé. Kuřecí vývar bez chuti. Jediné, co trochu cítím, jsou citrusy. Přeženu to s česnekem a bolí mě žaludek. Achjo. Po chuti jsem nepoznala, že jsem ho špatně rozmíchala a snědla jsem ho moc. Mrkev je divně hořká, chutná zkaženě. Klobása mi nechutná, cítím jen sůl. Moje oblíbená nedodělaná volská voka... no... rozumíte. Nepoznám, co vlastně polykám. Prostě jíst se to teď nedá. Zaznamenávám mírné kolísání, občas sladké cítím o něco víc. Ale možná si to vsugerovávám. Sama nevím. Mám už strašnou chuť na VŠECHNO, co by mohlo aspoň trochu zatřást mými chuťovými buňkami. Čich nula.

Den sedmý

Zkouším hned ráno čich. Pořád nula. Zjišťuju, že u chemikálií místo vůně cítím cosi jako chlad. Třeba gel na praní je cítit po chladu. Vůně nic. Prostě nic. Musím si začít dávat pozor. Nepoznám zkaženou potravinu, raději vše nejisté vyhazuji. Dávat si pozor při vaření. Nepoznám, že už se něco ohřálo, nevoní to. Nepoznám, když se mi něco pálí. Pořád u toho musím stát. Dochucování je marnost. Jedu po paměti. Žádné svíčky. Nepoznala bych, kdyby něco chytlo. Mám strašnou chuť na kafe. Úplně strašnou. Objednávám ve Starbucks latte a muffin. Výsledek? Utratila jsem dvě kila za cosi, co chutná jako molitan, a cosi, co chutná jako teplá voda na nádobí. Vím, tohle není tragédie, ale brečet se mi chce. Rýma už skoro zmizela.

Den osmý

Snídám. A... chuť! Já vím, jak to chutná! Pane bože. Není to ještě 100%, ale pro někoho, kdo se ládoval od středy jen věcmi bez chuti, je to dar z nebes. Zkouším čich - strašně mdle, ale funguje! Cítím kokosový šampon! Otevírám svůj oblíbený parfém, stříkám ho na sebe a co dvě minuty testuju, že jsem se fakt nespletla. Povolávám Starbucks na reparát! Sedím u lednice, ochutnávám všechno, u téhle scény už chybí jenom Mickey Rourke! Zas tak úplně to tím ale nekončí. Nachlazení pryč, ale pobolívá mě dáseň. Mám divný zánět v očích. A neméně divný zánět kůže. Ale to už bude v pohodě. Nasazuju brufen, maxitrol, herbadent a krémy od Avene. V podstatě se cítím dobře. Večer mám hroznou radost ze sprchy. Matlám na sebe všechno, co mi přijde pod ruku a voní to. S každou další hodinou ale cítím, že mě bolí víc a víc pravé oko. Zánět v dásni je taky celkem drsný. Kůže nic moc. Má to podivně rychlý nástup a nic moc nepomáhá. V noci mám první hříšné myšlenky, že bych si šlehla nějaké širokospektré antibiotikum, které by to mohlo rozehnat. Těžko říct. Počkám do rána.

Den devátý

Čich je pryč. Over. Úplně. Takže asi zase začínáme od nuly? Mám vztek. Záněty útočí. Kůže, dáseň, oko. Oči? Poprvé mě napadá, že vývoj téhle situace asi neodhadnu. Na tohle nejsem zvyklá. Ani připravená. Znervózňuje mě to. Je to jako padat po zádech do prázdna. Nevíte, co bude za hodinu. Myslím, že mám trochu strach.

Den desátý

Čich se zase pomalu vrací. Ale opravdu jen pomalu. Očuchávám svíčky, sprchové gely. Chvílemi mám pocit, že lehce něco cítím, ale taky je možné, že si to celé vsugerovávám. Už jsem fakt zmatená. První větší krize. Strašně mě bolí dáseň. Oko. Kůže na pravém rameni je zanícená, hnisavá. Brečím do polštáře. Izolace je ubíjející. Strašně ubíjející. Herbadent jede na maximum. Asi mám nízký tlak. Občas mám pocit, že zkolabuju. Propadá se pode mnou zem. Možná je to z té pulzující bolesti dásně. Nevím. Dál. Prosím, dál!

Den jedenáctý

Nachlazení je zcela pryč. Ani stopa. Můj triumvirát ale úřaduje dál. Oko je trochu lepší. Mizí otok. Kůže je taková stabilizovaná. Dáseň ale bolí strašně. Už jsem to kdysi zažila a je mi jasné, že jsem ve fázi, kdy už je to celé v hajzlu a bez antibiotik se neobejdu. Pozdě večer zjišťuju, že to i hnisá. Tady je zle. Calling for help! Antibiotika budou zítra. Musím vydržet. Dala jsem si panáka algifenu. Jsem sjetá brufenem.

Den dvanáctý

Nejhorší ráno! Nejhorší! Nemůžu otevřít pusu. Bolí to hrozně. Snažím se hrdinně pracovat. Nasazuju okamžitě antibiotika a brufen. Chvílemi jenom ležím a klepu levou rukou maily do počítače. Jsem ráda, že nedělám Izrael. Teď mi sem Palestinci vstřelit raketu, tak to nedopadne. Celý den je unavený. Chvílemi odpadám. Večer to polevuje. Pálí mě rty. O tom jsem se ještě nezmínila. Mám pusu šíleně rozpraskanou. Ale myslím, že to bude dobrý. Musí být. Objednávám si večeři u McDonald's. Vzpomínka na staré dobré časy, kdy jsme se tam scházeli v noci a rokovali o televizi. Hm. Polovina mých přátel je v karanténě. Druhá půlka je v izolaci. Divná doba.

Den třináctý

Probouzím se s pocitem, že všechno je v pořádku. Antibiotika zabrala. Cítím se dobře. Oko splasklo. Dáseň je zaléčená, kůže stabilizovaná. Možná už bych se mohla vrátit do práce a do normálního procesu. Nothing's gonna stop me now, že jo. Odpočívám, doléčuju dáseň. Dobrý to bude.

V poledne z minuty na minutu obrat o 180 stupňů. Dutiny na pravé straně mají totální kolaps. Rýma jak blázen. Nejdřív mám pocit, že jsem součástí nějaké brutální alergické reakce, ale není nic, co by ji mohlo spustit. Klečím na zemi, opírám se o kuchyňskou linku a likviduju jednu krabici kapesníků za druhou. Vrací se otok oka. Během pár minut. V mnohem horší míře. Bolí to. Nevím. Dál. Kůže na pravé straně ve strašném stavu. Rty rozpraskané. Dáseň se drží díky antibiotikům. K večeru mě opouští hrdinství. Jsem úplně vyčerpaná, mám pocit, že mám prázdnou hlavu. Všechno napravo bolí. Chodím po bytě už jen v hebké volné mikině. Nemůžu na tu kůži nic jiného dávat. Zkouším to obkládat heřmánkem. Ležím chvíli u infralampy. Nakonec usnu, ale hlavou mi běží samé zlo. Kde se to bere? Budím. Bojím. Bolím. Bulím. Všechno špatně.

Den čtrnáctý

Mám pocit, že zas začínám od začátku. Je to frustrující! Tak frustrující! Pokračuju s antibiotiky. Dáseň stabilizovaná. Rýma ustupuje. Rty rozpraskané a krvácí. V duchu se cynicky směju dávné vzpomínce na chlapce, který pravil, že mám rty od pohledu tak hebké, že by mě pořád jen líbal. Hm. Tak to je pryč. Zjevně navěky. Oko v hrozném stavu. Ječné zrno? Vlčí zrno? Nejsem si úplně jistá. Konzultuju s internetem i s lékaři na dálku. Ordinace teď fakt obcházet nemůžu. Trochu mě děsí, jaký tohle bude mít vývoj. Do práce v pondělí samozřejmě nejdu. Vypadám jak Quasimodo a s antibiotiky budu pokračovat dál. Připravuju aspoň nějaké věci do školy. S jedním funkčním okem, ale jde to! Kdybych tady kolem sebe neměla práci, tak už si dávno vystřelím mozek. Na oko dávám obklady, ležím u infralampy. Obrovský vděk za to, jak skvělé lidi kolem sebe mám. Za každou pomoc i pohlazení na dálku. Vážně. V životě by mě nenapadlo, že se tady budu 14 dní od startu téhle eskapády pořád s něčím crcat. Strašně bych chtěla jít ven. Půl království a princeznu tomu, kdo mě vezme ven. Achjo.

Den patnáctý

Další antibiotika, ale celkově lepší. Celý den trávím s heřmánkovým obkladem na pravém oku u infralampy. Antibiotika. Probiotika. Céčko. Déčko. Béčko. Završuju koňakovou špičkou. Rýma přetrvává, ale není to žádné drama. Celý den pracuju. Diplomacie. Škola. E-shop s knížkou. Díky bohu za práci, drží mi to hlavu nad hladinou. Všechno samozřejmě z postele. Skoro si říkám, že by to třeba mohlo být finále. Ale po zkušenosti ze soboty už jen pokorně vyčkávám. Netroufám si odhadovat vůbec nic. Strašně moc bych chtěla jít ven. Jentak. Nejsem typ na izolace. Nejsem.

Den šestnáctý

Lepší. Rýma už hodně ustoupila, antibiotika zabírají. Pořád vypadám jak chodící lékárna, ale myslím, že už to tak nějak půjde. Oko pořád oteklé, ale zdá se mi, že míň. Chvílemi to pořád bolí. Heřmánkové obklady. Infralampa. Koňaková špička. Ordinuju si do konce týdne klid a mír. Teda, jakože to zkusím opačně. Odložím diplomacii a budu se věnovat jen těm ostatním věcem. Chtěla bych, aby bylo hezky a mohla jsem jít ven. Chci kafe a chci vidět lidi. Tolik mi chybí lidi.

Den sedmnáctý

Už to půjde. Dneska jdu do školy - máme poslední hodinu a já po víc než dvou týdnech od prvních příznaků vylejzám z kanálu na světlo boží. Oko jakžtakž. Nelíčím se. Vypadám asi hrozně unaveně. Ale už to tolik nebolí. Jen chvílemi. Popraskané rty strašně. Přes respirátor to naštěstí není vidět. Kůže stabilizovaná. Do neděle mám volno. Večer jsem unavená. Ale myslím, že teď už to zvládnu...

Epilog

Uplynulo 36 dnů od prvních příznaků. To je asi pět týdnů. Nehodlám nikoho školit a nehodlám nikomu dávat rady. Ale mám pár informací, které by vás mohly zajímat.

Postcovid mi sebral na 14 dnů spánek. Dokázala jsem spát 3,5 hodiny denně. Vzbudila jsem se každý den v půl šesté ráno s velmi tvrdou úzkostí. Takovou, která ve vás vyvolá strach do morku kostí, sevře vám žaludek, zachvátí mysl a nelze se jí bránit. Po něčem takovém už neusnete. Zajímavé je, že se to pojí s nulovou únavou. Měla jsem strach, že se mi to sečte a já někde zkolabuju. Naštěstí se to nestalo. Nemám na to instantní řešení. Léky jsem nechtěla. Pomáhá mi audiokniha. Nechám ji jet celou noc, když se vzbudím, chytím se hlasu, úzkostný stav nepřijde a já můžu znovu usnout.

Postcovid mi na řadu dnů sebral sny. Sny, kterých mi jinak hlava celoživotně produkuje na rozdávání. Budila jsem se s úplně prázdnou myslí. Vymodlila jsem si je sice zpátky a jsem ráda, že se hlava rovná, ale jsou to mnohdy velmi obtížné noční můry, které vám z nitra vytahují ty nejbolestivější věci a zasazují je do krutých kontextů. Trvá mi pak řadu hodin to zas zpracovat a odložit. Nejhorší? Byla jsem v koncentráku a šla jsem pochod smrti s vlastním umírajícím dítětem v náručí. Po tom jsem si narovnávala duši dva dny.

Nemám v pořádku oči. Hůř vidím. Na každém oku mám o dioptrii víc. Špatně se mi přeostřuje. Na pravém oku mi zůstala boule po prodělaném zánětu. Mám zánět spojivek. Nalevo začínající syndrom suchého oka, chycená je i rohovka. O chronickém zánětu žláz u spodních víček ani nemluvím. Léčba teď bude trvat tři týdny. Pak uvidíme, co s tím dál.

Nejsem na tuhle situaci zvyklá.

A docela obstojně mě to učí kombinovat trpělivost s hledáním mé (už dlouho) poloztracené bezlimitní a neotřesitelné víry v to, že všechno bude dobrý.

Což bude.

Musí být.

Schody do nebe každému, kdo mi v těch uplynulých týdnech jakkoliv pomohl.

Hodně zdraví a správných rozhodnutí všem, kteří to dočetli až do konce.

A myslete na to, že výše popsané, jakkoliv to zní, je pořád jen mírná forma té nemoci.