CO MÁ POSTCOVID SPOLEČNÉHO S BACHAŘI V GUANTÁNAMU A PROČ SI PAMATUJE O VAŠICH PARTNERECH VÍC NEŽ VY SAMI

Jsem očkovaná.

Mám dvě dávky vakcíny Pfizer.

A jsem za to mimořádně vděčná - bez očkování by bylo mnohem hůř!

Covidem jsem onemocněla před 68 dny.

To jen abychom měli na startu jasno.

A teď už jdeme na věc.

***

O postcovidu se mluví. Mluví se o něm ale pořád strašně vágně.

Nebo se mluví o těch nejtěžších případech, které končí na JIP.

Moc už se ale nemluví o formách, s kterými dost možná bojujete právě teď doma vy nebo někdo z vašich blízkých.

Jen tak pro rámcovou představu: je to často situace, kdy se vlastní duše k člověku umí chovat jako bachař v Guantánamu. Svítí vám do ksichtu lampičkou. Nenechá vás vyspat. Vyvolává ve vás obrovský strach. Chvíli je milejší, jindy jedná jak proradná svině.

Spojencem jsou často jenom nápovědy vlastního těla. O tom víc za chvíli.

Bohužel, běžné rady okolí moc nefungují.

A pokud vám už dvacátý člověk říká, že si máte "svařit večer meduňku" nebo "inhalovat heřmánek" a budete spát jako nemluvňata, vystavuje se riziku, že ho prostě pošlete se vší parádou rovnou do prdele.

Kdo tohle nezažil, ten to totiž nepochopí.

***

Postcovid má mnoho podob.

Vybrala jsem čtyři věci, které mi daly a dávají hodně zabrat.

U některých uvádím, co mi při nich pomáhá a pomohlo.

Není to návod pro všechny.

Je to jen tip.

Ale co je mimořádně zásadní zdůraznit: nejste v tom sami a jakkoliv je to někdy šílené, sedne si to. I když to asi nebude hned zítra a ještě to nějaký ten pátek budete muset vydržet.

O mučení ve spánku, úzkostech a znásilnění těla vlastní duší

Postcovid bere spánek. To není zas takové tajemství. Já jsem bezprostředně po prodělání covidu spala asi 3,5 hodiny denně. Naprosto šílená situace. Usnula jsem v pohodě, ale za 3,5 hodiny mě ovládla neovladatelná úzkost, probudila mě a v tom návalu stresu nešlo usnout. O sny jsem nejdřív přišla. Pak se vrátily, ovšem v podobě těch nejhorších nočních můr. Cosi mi tahalo z nitra ty největší strachy, obavy i traumatizující zážitky a otáčelo je to naprosto odporným způsobem proti mně.

O pochodu smrti, který jsem takhle absolvovala s vlastním dítětem v náručí, už jsem vám říkala. Tak přidám ještě jeden sen. Byla jsem v penzionu, ve stroze zařízeném pokoji, z kterého jsem nemohla pryč. Děly se tam divné věci. Vypadla kniha z knihovny. Praskla okenní tabulka. Spadl obraz. Věděla jsem, že tam někdo je. A pak jsem tu osobu požádala, ať se ukáže. Ať mi řekne, proč mě trápí. Zjevila se v šeru u stolu. Seděla zády, viděla jsem jen obrys. Došla jsem až k ní a opatrně jí položila ruku na rameno. Stoupla si a otočila se ke mně. Byla jsem to já. Mrtvá. Zřejmě utopená. Dívala jsem se do vlastní tváře z bezprostřední blízkosti.

Ačkoliv jsem nebyla unavená, cítila jsem, že se mi neregeneruje tělo. A hlavně postcovidově nemocné oči (k tomu si ještě něco řekneme). Během dne už jsem až toužebně myslela na to, jak strašně moc bych se chtěla pořádně vyspat. Bez těch úzkostí. Kamarádka mi dala jednoho dne lexaurin. Ten mě vypnul na sedm hodin. Vypnutá jsem ovšem byla ještě celé další dopoledne. A problém to vyřešilo jen jednorázově. Ale i tak - díky bohu za to! Byla to možnost se aspoň nadechnout.

Pozitivní na tom celém je, že se to časem prostě lepší. Není to ještě úplně dobré, ale zvládnu spát šest hodin. I když probuzení s úzkostí se občas děje doposud. Noční můry se nicméně mírní. A to je velký posun.

Také pořád platí, že mě zachraňuje po nocích audiokniha. Občas mě "přítomnost" klidného hlasu dokáže vytáhnout ze spárů úzkosti dřív, než mě to polapí úplně. A ještě se dá usnout. Doporučuju.

Meduňky a heřmánky jsou sice hezká rada.

Ničemu neuškodí.

Ale z výše popsaného vás fakt nevytáhnou.

Amen.

O postcovidových očích, kvůli kterým jsem propadala panice největší

Covid mi dost výrazně poznamenal oči. Po větším zánětu na pravé straně se mi zrak zhoršil o dioptrii, nalevo dokonce o dioptrii a čtvrt. Pro člověka s doposud jednou dioptrií to byl šílený skok. Frustrující situace. Nepřečetla jsem ani nápisy stanic v metru. Pravé oko hůř přeostřovalo.

Neodkládejte návštěvu oftalmologa, pokud se vám tohle stane.

Kromě zhoršení vidění jsem měla v obou očích sérii zánětů, o kterých jsem nevěděla. Nebolely totiž.

Zánět spojivek. Začínající syndrom suchého oka. Záněty v horních i dolních víčkách. Chycená byla i rohovka na jedné straně.

Všechny ty kapky a masti stály majlant. Ale vyplatilo se to.

Po necelých dvou měsících od startu celé anabáze se mi vidění vrátilo do původního stavu a pravé oko opět začalo přeostřovat.

O pár dní později jsem začala vidět dokonce lépe než před covidem.

Netroufám si říct, jestli je to už finální situace.

Kéž by.

Problémem jsou čtyři boule, které mi po zánětech kolem pravého oka zůstaly.

Pomáhá Posiforlid. Gelová samonahřívací maska, kterou koupíte v lékárně.

Immunodrop.

Thealoz.

Blephasol.

VitA POS.

Za tři týdny uvidíme.

Pokud boule nezmizí, bude do nich nutné říznout.

O těle, které se mi snažilo signálem pomoci

Postcovid se u mě hned na startu spojil ještě s jednou zajímavou věcí. Začala jsem mít hroznou chuť na grilovanou rybu. Makrelu třeba. To by samo o sobě nebylo nic divného.

Jenže já ryby celý život nejím.

Takže si představte tu paradoxní situaci, kdy máte konstantně chuť na něco, z čeho se vám zároveň dělá blbě. Nechápala jsem, proč mi to mozek vnucuje a přikládala jsem to přeskládaným chutím (o chuť i čich jsem během covidu přišla, pak se to vrátilo).

Pochopila jsem tento signál až s léčbou očí. Oftalmoložka mi totiž okamžitě doporučila brát Avilut, který obsahuje rybí olej a jako ryba prostě i chutná. Že je to třeba prostě tělo vědělo dřív než já a snažilo se mi to říct. Je to vlastně stejné, jako když mám nižší hladinu železa, a začnu mít okamžitě chuť na krev.

Poslouchejme se.

Zatímco duše umí člověka při postcovidu mořit, tělo je dobrý spojenec.

O tom, jak si postcovid pamatuje moje kluky líp než já

Minulý týden se mi stala taková zvláštní věc, která trvala dva dny. Pak skončila. Nazvala bych to jakousi defragmentací mozku.

Moje paměť mi začala předkládat různé chutě, aniž bych cokoliv ochutnávala. To trvalo kratší dobu. Pak se ale vrhla na čichové vjemy a vybalila na mě všechny parfémy všech mých kluků. Prostě cítíte parfém svého kluka z gymplu, pak toho z vejšky, pak toho z Paříže a takhle to jelo dva dny v kuse. Strašně divné pocity. Měla jsem tendenci se pořád otáčet v domnění, že ten či onen dotyčný stojí za mnou. Neuvěřitelné, co všechno mozek uchovává. Já už si spoustu těch vjemů samozřejmě jinak nepamatovala.

O tom, proč je dobré koupit si kolagen

Postcovid umí ublížit nejen očím, ale i vlasům, nehtům, kůži.

Kolagen pomáhá. Vitamin B taky. Za pár týdnů se to prostě srovná.

Tolik ode mě.

Držím palce.

Myslím na vás.

Nepropadejte skepsi, i když vás duše potáhne do pekel.

Ať jste na tom dneska jakkoliv, věřte, že to brzy skončí.